Panama: Kunové (Matriarchát jako vyšitý)

Matriarchát jako vyšitý

Druzí nejmenší lidé na světě (hned po Pygmejích), kteří nikdy neohnuli záda a dodnes praktikují matriarchát – to je vše, co jsme s přítelem Simonem věděli o panamských indiánech Guna (dříve Kuna), když jsme se za nimi v březnu 2005 vypravili. K návštěvě nás inspiroval článek v časopisu Lidé a země. Natěšeni na jejich autentickou kulturu jsme se rozhodli na ostrovy San Blas neletět jako každý jiný, ale dobrodružně se k nim prodrat džunglí. Ten úžasný nápad jsme později proklínali.

Samotní Gunové nebyli rozhodně tím nejpřátelštějším kmenem, jaký jsme kdy potkali. Jejich svět se točil kolem peněz o dost víc, než jsme byli zvyklí odjinud – nic nebylo zadarmo, ani úsměv. Byznys kontrolovaly ženy a my s nimi vedli psychologické bitky, které jsme nakonec stejně prohráli. To muži se s námi bavili bez ohledu na to, zda z nás něco kápne. Stáli o pozornost až trochu zoufale, jako by už měli plné zuby toho, že si každý všímá jen jejich naparáděných žen.

Ačkoli nám povýšené ženy celý pobyt trochu znesnadňovaly, nemohla jsem než obdivovat jejich postoj – byly to ty nejmenší, a zároveň nejtvrdší matriarchy, jaké si jen dovedete představit. Oblečené v nepřehlédnutelných kmenových kostýmech, ale s myšlením vychytralého podnikatele z centrálního Manhattanu. Ačkoli spousta domorodých žen po celém světě něco vyrábí, tyhle indiánky vytvořily skutečný produkt, v němž propojily umění s úžasným marketingem. K tomu si vybudovaly spletitou obchodní síť – jejich výtvory putují z ostrovů na výletní lodě, letadly do Panama City, a odtud do celého světa. A za vším stojí jen kus látky zdobený komplikovaným pestrobarevným patchworkem – mola. Celá kultura Gunů se točí kolem ní. Ženám dala křídla. Povznesla je na výsadní místo nejen v rodině, ale i v celé komunitě.

Špatně na tom ovšem nebyly ani dříve, kdy místo molas prodávaly kokosy. Gunským ženám dodnes patří dům, pozemky, a někdy i celý ostrov včetně kokosových palem. Manžel se stěhuje k ženě a dře pro její rodinu. Dá se říct, že čím více dcer, tím více levné pracovní síly rodina získává. Dcery se prostě vyplatí. Rodiče si jich také patřičně cení – pořádají pro ně opulentní oslavy a zdobí je zlatými šperky. To synové se neslaví, natož aby se na nich plýtvalo drahými dárky.

CESTA NA SMETIŠTĚ

„Bavil jsem se s gunskými holkami, když nás okřikl nějaký starší chlap – ať je prý nechám na pokoji,“ odfrkne si znechuceně mladý panamský hlídač obrovského buldozeru. „Ale ty holky za mnou přišly samy. Nesnažil jsem se je ukrást. Ostrovy San Blas jsou jako vězení, nikdy bych tam nemohl žít. Jsou prostě tolik jiní.“

První pořádná silnice přes Guna Yala (území Gunů) se nedávno začala stavět. Bude to jediná pozemní cesta na pobřeží k ostrovům San Blas, která celé místo nejspíše změní k nepoznání (pozn. dokončena v roce 2011).

30 kilometrů z Ell Llano do Cartí musíme zvládnout po zablácené klouzavé cestě po svých. Já navíc bez bot, jelikož jsem si představovala procházku růžovým sadem, a vzala si s sebou jen sandály.

Naprosto vyřízeni dorazíme konečně třetí den na místo zaslíbené – k přistávací dráze na pláži v Cartí. Několik žen a mužů se povaluje pod přístřeškem. Čekají na letadlo z Panama City.

„1,75 dolarů na ostrov Cartí Sugtupu,“ informuje nás úřednickým hlasem nejstarší muž.

Tohle rozhodně nevypadá jako ten tropický ráj, který jsme si představovali! Pobřeží pokrývá změť odpadků – plastové lahve, sáčky a papírové kartony. Vítr vane směrem od ostrovů!

Gunové se začali stěhovat z džungle na ostrovy celkem nedávno, před sto padesáti lety. Jedním z důvodu byla jejich záliba v pěstování kokosů.  Ženy prodávaly ořechy obchodníkům na lodích, zatímco muži se věnovali pěstování kukuřice a banánů na pevnině. Možná proto, že jsou na ostrovech relativními nováčky, nemají dodnes vypracovaný žádný odpadní systém. Vše se prostě hází do moře a na pobřeží roste jedno velké smetiště.

Přístavní smetiště (Simon Bird)

OSTROV ROVNOPRÁVNOSTI

„Jsou vaše ženy silnější než muži?“ ptám se Thomase, který se na ostrově Cartí Sugtupu stará o komunitní ubytovnu.

„Jsme rovnoprávná společnost,“ odpovídá rozvážně čtyřicetiletý mužík, zatímco si stahuje kšiltovku více do očí. „Každý má své vlastní pracovní povinnosti, nenařizujeme si navzájem, co máme dělat.“

Šéfem ostrova, Sailou, je ale vždy muž. Každý den se konají schůze ve vesnické hale –jednou pro muže, podruhé pro ženy, někdy smíšené. „Tam si jsme všichni rovni a každý včetně dětí může vyjádřit svůj názor,“ prohlásí Thomas pyšně a vypne hruď.

Vyvážená společnost (Kateřina Karásková)

Na maličkém ostrově se tísní 1 000 obyvatel. Do posledního místa je zahlcený dřevěnými domy s palmovými střechami.

Cartí Sugtupu neohrožuje však jen přelidnění, ale i moře. Místní počítají s možností, že by za 20 let mohl být jejich domov zcela pod vodou. Nedávno se proto dohodli, že se všichni přesunou na pevninu, na pozemek, který patří rodinám z ostrova. Vláda poskytla grant, z něhož se začala budovat moderní vesnice La Barriada se zdravotním střediskem a školou.

 

Uprostřed odpoledne postávají ženy všeho věku kolem přístavního mola a drbou, zatímco čekají na muže, až se objeví s kanystry vody. Čerstvá voda se musí dovážet z pevniny v ručně vydlabaných kánoích. Ženy jsou skoro všechny oblečeny tradičně. Kromě květovaných blůz zdobených molami mají lýtka a předloktí ovinuta barevnými korálky. K tomu úzká sukně, červeno-žlutý šátek a nějaké ty zlaté kroužky v nose i v uších nesmí samozřejmě chybět. Dokonalý Fashion Look!

Gunské módní ikony (Kateřina Karásková)

MANŽEL NA ZKOUŠKU

„Když se muž ožení, musí se nastěhovat ke svojí tchyni,“ vysvětluje nám Thomas. „Není to ale zas tak hrozné, protože už je znáš. I když někdy musíš přesídlit na jiný ostrov. Já pocházím odtamtud,“ ukáže na ostrůvek asi 100 m daleko.

Zkouška v domě tchyně je většinou dvouletá, ale může se protáhnout i déle. Aby prošel, musí novomanžel tvrdě makat. Žena se s ní však může kdykoli rozvést i později, pokud je líný a nenosí domů dost jídla. Jen mu řekne, že chce rozvod. Muž si sbalí hamak, oblečení a pracovní nástroje a vrátí se domů.

Tradičně žijí pod jednou střechou tři až čtyři generace. Nejstarší žena vlastní dům a někdy dokonce celý ostrov i s kokosovými palmami. Když zemře, nahradí ji další nejstarší žena v řadě.

Muži mohou vlastnit pozemky na pevnině, pokud si vykácí část džungle a použijí pole k obživě rodiny. „Mám ruce a umím používat mačetu. To ženy nedokáží,“ říkají. Vykácením parcely v džungli dokazují mladíci také svoji mužnost a to, že jsou dobrým materiálem na ženění.

Gunský muž očima gunského muže

MUŽI, ŽENY A TI DALŠÍ

Pracovitost je rozhodně důležitá mužská ctnost. Na Cartí Sugtupu dovážejí muži denně vodu z pevniny v kánoích. Občas pořádají celodenní výlety za pěstováním kukuřice, banánů, manga a papáje či sběrem stavebního materiálu na domy a kánoe. Jsou zkušenými rybáři, někteří se specializují na mušle, jiní na kraby či humry. Vyrábějí šperky, které prodávají ženám a turistům. Vystupují jako turističtí průvodci a šéfují ostrovům.

„Ženy na tohle nemají čas, vyrábějí molas,“ odpovídá na otázku, zda i ženy pracují v turistickém průmyslu Ernesto. Třicetiletý muž vlastní malou cestovku a organizuje šnorchlovací výlety k nejbližším ostrovům. Ze všech mužů, kteří se nás snaží dostat na své výlety, je tím nejvytrvalejším.

„Šetřím si na operaci šedého zákalu v Panama City,“ vysvětluje, „ale je to drahé a turistů tady teď moc není,“ dodává téměř omluvně.

Ženy po většinu dne posedávají kolem a vyrábějí molas. Drbají a pozorují, co se děje na ulici. Na ostrově provozují několik obchodů a jídelnu, ve které jako kuchaře zaměstnávají muže. Žádná z nich se nás však přímo nezeptá, odkud jsme. Nechávají na mužích, aby z nás tyto informace vytáhli a předali je jim. Kromě toho drží rodinnou kasu a věnují se domácím pracím – zametají, polévají zem vodou, vaří pro rodinu a starají se o děti.

Skicy žen (Kateřina Karásková)

Jednou si všimneme muže, který se skrývá ve stínu domu a vyrábí molas. Celkově vypadá ženštěji. Svěří se nám, že je omekit (muž s ženskou duší). Zdejší homosexuálové se věnují ženské práci a diskrétně se mohou scházet i se svými sexuálními partnery. Mezi Guny existuje také pár žen s mužskou duší, macharetkit, které preferují mužskou společnost. Co se týče LGBT, Gunové musí být jednou z nejtolerantnějších společností na světě! A aby toho nebylo dost, chlubí se také největším počtem albínů. Světlí Gunové jsou považováni za požehnání. Říká se jim „děti měsíce“ a jak ženy, tak i muži se věnují výrobě molas, protože nemohou chodit ven na slunce.

Skicy žen (Kateřina Karásková)

ZÁZRAČNÁ MOLA

Gunské ženy si před příchodem nůžek, látek a nití malovaly komplikované geometrické vzory přímo na tělo. Pak začaly experimentovat s barevnou látkou a vzniklo naprosto unikátní umění – mola.

Kvůli ní se dokonce strhlo povstání. Panamská vláda nutila gunké ženy, aby svlékly molas a oblékly se „civilizovaně“. To hrdé indiány vyprovokovalo v roce 1925 k rebelii. S podporou Američanů získali nakonec Gunové kulturní a později i politickou nezávislost na Panamě. Mola se stala milovaným symbolem jejich kmene.

Ženy začaly své staré molas prodávat americkým vojákům během 2. světové války. Po válce je posílaly zákazníkům přes své muže, kteří byli hojně zaměstnáváni na americké základně v Panamském průplavu. Obchod se ale skutečně rozjel až v padesátých letech. Kokosy, které ženám do té doby poskytovaly hlavní zdroj obživy, chytly plíseň.  Produkce prudce poklesla. Muži odcházeli pracovat do Panama City a ženy se musely postarat. Co dělat? Objevili se turisté a po ruce byly molas. Ženy je začaly produkovat ve velkém.

Prodej ze začátku zprostředkovávali muži – provozovali obchody na ostrovech a vozili molas do Panama City. Ženy ale rychle přišly na to, že je obchodníci zneužívají. Začaly si hledat nové možnosti. Pokud měly ženskou příbuznou v Panama City, poslaly jí molas na prodej. Jiné se sdružily do ženských kooperativ a prodávaly svoje výrobky přes ně. Byly tak úspěšné, že se molas staly symbolem celé Panamy. Dnes je najdete v muzeích, galeriích na módních přehlídkách i v domácnostech po celém světě.

A samotných ženám přinesly mnohem víc než jen ekonomický profit. Zdokonalily se v byznysu a naučily se marketingu. Díky kooperativám vstoupily i do mužského světa politiky. Staly se živitelkami rodin, zatímco jejich muži byli nuceni převzít některé domácí práce (zejména vaření a zametání), aby ženám uvolnili ruce.

MALOVÁNÍ PŘÍMO NA MÍSTĚ

„No, no, no foto…“ křičí na nás starší žena na molu.

„To není fotka, ale malba,“ brání se Simon.

Žena společně s dcerou přijde až k němu. Jeho výtvor si prohlížejí a dlouze o něčem diskutují.

„Prodávám molas za 10, 20 nebo dokonce 100 dolarů,“ chlubí se žena. „Za kolik prodáváš ty?

„Tahle malba není na prodej,“ odpovídá skromně Simon.

Žena se povýšeně ušklíbne. Otočí se a bez rozloučení odchází.

Tvrdé obchodnice (Simon Bird)

Někdy mám pocit, že zdejší ženy naše kresby neskutečně iritují. Od turistů si berou za fotku dolar. Nám ale za zevlování a čmárání nic naúčtovat nemohou. A tak najednou nevědí, co s námi. V jejich očích očividně dostáváme něco za nic. Obecně nás proto ignorují, a když je někdo upozorní, že malujeme, skryjí se pod šátkem. To muži se do malování sami nadšeně zapojují.

San Blas očima gunského mladíka

MUZEUM JEDNOHO MUŽE

Thomas na ubytovně vyzvídá, proč malujeme.

„Chceme udělat výstavu matriarchálních kultur z celého světa,“ odpovídáme skromně.

A máte muzeum?“ zeptá se věcně.

Později pochopíme proč. Guna mají své vlastní výtvarné umělce (většinou muže). Jedním z nich je Guillermo, který na Cartí Sugtupu provozuje muzeum(!). Na svých obrazech zachycuje dějiny a legendy Gunů. Inspiruje se westernovými fantazy komiksy. Maluje bohy se zvířecími hlavami a agresivní komety napadající lidi.

OSLAVA ŽENY

Předtím, než dorazilo křesťanství, mívali Gunové 2 bohyVelkého otce a Velkou matku, každý z nich učil své pohlaví roli ve společnosti. Základy gunského světa stojí podle všeho na skutečně rovnoprávných základech. Ovšem pokud jde o oslavy, jsou jejich tradice očividně zaujaté ve prospěch žen.

Ještě než dosáhnou dospělosti, absolvují dívky hned tři oslavy. Při obřadu jehly se malým holčičkám propíchne nos, aby v něm mohly nosit zlatý kroužek. Vesele se slaví první menstruace. A nakonec to nejdůležitější „uvedení do společnosti“ – obřad, při němž se všichni několik dní opíjejí do němoty. Gunské přísloví říká, že kdo se nikdy pořádně neopil chichou (kukuřičným pivem), nevstoupí do božího domu. Při slavnosti se dívce vyholí vlasy (po celý život už je bude mít krátké) a dostane gunské jméno. Kluci skutečně žádné rituály dospělosti nemají a jméno prostě dostanou bez jakékoli pompy hned po narození.

Čtyři generace (Kateřina Karásková)

VELKÝ ÚKLID

Výletní parníky nám přinášejí obrovské příjmy. Tenhle je ale letos teprve první!“ vysvětluje nám vzrušeně Thomas a gestikuluje směrem na moře, kde se zatím marně snažím rozeznat alespoň obrysy velkého korábu.

Co ale všichni vidíme naprosto zřetelně, jsou odpadky pohupující se na hladině tam a zase zpět. Jako by někdo vylil kolem ostrova obří hustou minestrone polévku.

„Nevypadá to dobře, že ne?“ obrátí se Thomas starostlivě na Simona. Jeho úkolem je před příjezdem trajektu přístaviště a jeho okolí trochu poklidit.

Do té doby jsme měli pocit, že se Thomas v házení odpadu do moře stejně jako jeho soukmenovci prostě vyžívá. Když jsme ho informovali o tom, že náš toaletní odpadkový koš je plný, přišel a ujistil nás, že to zařídí. A zařídil: vyprázdnil obsah koše do moře! Proč tam ten koš vůbec byl, když jsme to mohli házet do moře rovnou, jsme se mohli jen dohadovat.

Teď jde ale o velký byznys. Ostrov musí za každou cenu udělat dobrý dojem.

Thomas nakonec zaměstná jednoho z lovců humrů, aby moře kolem mola vyčistil. Muž se vnoří do plechovek piva, plastových pytlů a papírových kartonů, sesbírá vše do kánoe a odveze neznámo kam.

Poté to skutečně vypadá o trochu lépe, ale opravdu jen o trochu, protože zbývajících 99% ostrova je stále pokryto odpadky a toaletním papírem! Thomas ovšem vypadá spokojeně. Svoji práci odvedl.

VELKÁ LOĎ JE TADY

Následující ráno se ostrov přemění v bludiště pestrobarevných cest. Vystaveny jsou stovky molas – malé, velké, střední, od geometrických vzorů přes tukany a želvy, až po lodě a letadla. Další zboží zahrnuje trička s designem mola, hliněné hrnce a náramky.

Ženy působí o poznání veseleji. Některé si vylepšily image. Z úst jim čouhají dýmky, které očividně nejsou zvyklé kouřit. Jiné mají na ramenou malé zelené andulky či dokonce leguána na hlavě. A ženy, které se převlékly do tradičních šatů jen pro dnešek, vypadají ve své nové kůži pohodlně, jako kdyby tak skutečně chodily každý den. Prostě zkušené profesionálky.

„Tohle je nejlepší ostrov, na kterém jsme zatím byli,“ deklaruje starší americký pár, který právě zaplatil 40 dolarů za mola.

Návštěvníci pocházejí většinou z USA, je jim všem nad padesát, jsou čerstvě osprchováni, na sobě bílé letní oblečky.  Výletní loď zaparkovaná opodál připomíná obrovskou pračku plovoucí na boku. Pobere prý 1 500 cestujících. Většina z nich dorazila na ostrov, čímž se zdejší populace zvýšila na pár hodin na dvojnásobek.

Muži na sobě příliš nezapracovali, na sobě mají stejné americké kšiltovky a trička jako každý den. Sedí většinou někde v rohu, tváří se netečně a v rukou svírají hrubě vyřezávané plachetnice, jejichž modelem jsou moderní jachty, které kolem ostrova pravidelně proplouvají.  Loďka za dolar. S tím tedy rozhodně ženám konkurovat nemohou! Ale občas se i jim podaří něco prodat. Je zřejmé, že zisk z molas pokryje velké věci, třeba televizi, zatímco loďky zaplatí za drobné mužské radosti.

Za každou úspěšnou ženou se skrývá muž (Simon Bird)

Děti prodávají obrázky zvířátek a lodí, většinou bohužel okopírované ze školních učebnic. Jen málokteré z nich je natolik odvážné, aby přišlo s vlastní kresbou. Pár takových za 50 centů nakupujeme. Mnoho dětí pronásleduje návštěvníky s žádostí o fotku za dolar.

Když turisté začínají ostrov opouštět, šílenství žen a dětí kolem nich se stupňuje.  Vrhnou se na ně jako kobylky s žádostmi o peníze a fotky. Celé je to trochu zoufalé a smutné a dost to kazí celkový dojem. Návštěvníci se pokoušejí zdrhnout nejkratší cestou zpět do bezpečí svého luxusního útočiště.

Dětská kresba

Po odjezdu turistů vypadají ale všichni viditelně spokojeně. Spousta chlapů popíjí v komunitním obchůdku u mola. Sdělují nám, že pro většinu rodin to byl nesmírně úspěšný den. Některé ženy se na nás dokonce usmějí, jako kdybychom jim snad přinesli štěstí. Objevují se plakáty s daty nákupních výletů do Panama City.

ZAJATCI V GUNSKÉ VESNICI

Naše zpáteční putování není o moc kratší ani příjemnější než cesta tam, ačkoli jsme se obchodní lodí přesunuli o mnoho kilometrů dále a vyrážíme z ostrova Ustupo.

Po dvou dnech a dvou nocích v džungli dojdeme do vesnice. Nikde nikdo. Všechny domky jsou tradiční – dřevěné s velkými střechami z banánovníků. Nakonec si nás všimne gunský muž v šortkách s nezbytnou kšiltovou a tetováním na hrudi.

Guna:„Kam jdete?“

My: „Do Ualy.“

Guna: „Tohle je Nura. Do Ualy nemůžete, řeka je rozvodněná. Musíte zůstat tady.“ Dovede nás za svůj domek, aby nám ukázal řeku.

My: „Možná řeku přejdeme.“ (Gunové jsou téměř o polovinu menší než my.)

Guna: „Příliš nebezpečné.“

V tomto okamžiku se Simon zachová nezdvořile a udělá rádoby tajnou fotku. Ženy, které se kolem nás seskupily, to zjistí a utíkají pryč. O několik minut později se však vrací.

Zeptáme se Guny, který se představí jako Fernando, jestli je šéfem vesnice. Říká, že ano. Vysvětluje nám, že existuje další cesta k panamerické dálnici, aniž bychom se museli brodit přes řeku.

Skvělé, můžeme v Nuře chvíli malovat, než se vydáme dále.

„Dobře,“ souhlasí Fernando. Necháme si u něj batohy a domluvíme se, že se vrátíme za půl hodiny.

Posadíme se uprostřed vesnice. Déšť ustal a slunce prosvítá skrz oblaky. Mladé ženy postávají kolem a baví se. Jsou oblečeny mnohem skromněji než jejich soukmenovkyně na ostrovech. Žádné výstřednosti jako lýtka a ruce omotané korálky (v džungli by to asi nebylo moc praktické), šátky či šperky. Některé mají haleny s molas v tlumených barvách, jiné jsou jen omotané kusem látky (možná jsme je právě vyrušili z ranní hygieny). Celkově vypadají silnější a zdravější, žádné nohy nejsou poznamenané křivicí jako na ostrovech. Zřejmě mají pestřejší jídelníček a určitě více pohybu než ženy na ostrovech. V každém případě se v téhle vesnici na módu a styl moc nehledí, vždyť taky proč. Turistu tady neviděli roky.

Kreslíme pět minut, když se objeví muž a ptá se, co děláme. Tvrdí, že potřebujeme povolení.

Říkáme, že ho máme, od samotného šéfa.

Pak se objeví několik dalších naštvaných chlapů a opakují totéž: „K tomu,“ gestikulují na naše kresby, „musíte mít povolení!

„Povolení máme, zeptejte se svého Saila Fernanda,“ bráníme se. V tom okamžiku ženy kolem nás ztichnou.

Muži konečně odejdou.

Po chvíli se zjeví stařík v obrovském černém klobouku s peřím. Razí si to přímo k nám a je znát, že je pěkně naštvaný.

„Tak a teď máme na krku pro změnu šamana,“ pošeptám Simonovi.

Stojí před námi a křičí na nás, že potřebujeme povolení.  Ženy se rychle vzdalují.

„Máme povolení od Fernanda,“ říká Simon pomalu.

Šaman se naštve ještě víc. „Stop, stop, stop!“ křičí a máchá kolem sebe rukama. „Pojďte za mnou!“ nařizuje nám.

Najednou je nám naprosto jasné, kdo tomu tady skutečně šéfuje. Pokorně ho následujeme do velkého domu. Přikáže nám, abychom si sedli na malé stoličky. Mlčky poslechneme.

Po chvíli se šéf vrátí v doprovodu několika mužů včetně Fernanda. Ukáže se, že neumí moc španělsky, a tak se z našeho Fernanda stává překladatel. „Když přijdete do gunské vesnice, musíte nejdříve požádat Sailu o povolení, pak pro vás může být vše zorganizováno,“ vysvětluje nám škrobeným hlasem.

Atmosféra je napjatá. Před padesáti lety by nás možná propíchli kopím a pohřbili v řece.

Omlouváme se. „Můžeme tedy nyní požádat o povolení k tomu, abychom si namalovali obrázek?“ dodá si odvahy Simon.

Saila to vážně diskutuje se svými muži (přítomny nejsou žádné ženy). Otočí se zpět k nám. „Musíte zaplatit třicet dolarů, každý,“ říká.

„Nemáme s sebou tolik peněz, byli jsme delší dobu na ostrovech.“ Poté se Simon najednou vzchopí a prohlásí: „Nemějte strach, my teď odjedeme. Za vše se omlouváme. Tady je ten náš obrázek. Můžete si ho nechat.“

Saila si prohlíží Simonovu kresbu vzhůru nohama. „Pět dolarů a můžete si ho vzít,“ říká nakonec.

„Ne, ne, nechte si ho.“

„Na ostrovech taky musíte za všechno platit,“ ospravedlňuje se Saila.

Říkáme, že jsme nikdy neplatili za malování. Pak pomalu vstáváme, jdeme ke dveřím a stále se za vše omlouváme.

Fernando nás doprovodí do svého domu, kde si rychle sbalíme naše saky paky. Když se s námi tenhle falešný šéf za vesnicí loučí, má na tváři omluvný úsměv. Je zřejmé, že se Sailovi o naší tajné fotce nezmínil a možná se za nás dokonce přimluvil. Než si ale zase získá moje sympatie, musím si připomenout, že je to nakonec všechno i jeho chyba. Kdo ví, proč nás vodil za nos a nechal nás malovat uprostřed vesnice. Vysvětluje nám, že chvíli pracoval v Panama City, a proto umí dobře španělsky. Zřejmě jsme se nějakým způsobem zapletli do mocenských sítí zdejší komunity – boje mezi pokrokem a tradicemi. V každém případě se mi nesmírně uleví, když necháme gunskou horskou vesnici daleko za sebou.

Kopie kresby, kterou jsme nechali Sailovi (Simon Bird)

GUNOVÉ VE MĚSTĚ

Po měsíci v Panama City…Simonovi někdo zaklape na rameno. Ernesto, průvodce z Cartí Sugtupo, tak se ti to povedlo! Doma na ostrově působil jako mistr světa, ale tady vypadá malý a ztracený.

„Přijel jsem sám,“ vypráví, očividně šťastný, že vidí nějaké známé tváře. „Budu tady mít větší svobodu a možnosti vydělat si na operaci než na ostrově.“

Ernesto vysvětluje, že dočasně bydlí v Cartí Sugtupo centru. Ostrované ho koupili před čtrnácti lety, aby měli kde bydlet, když sem přijedou. Ubytování ale není úplně zdarma. Pokud ještě nemáte práci, musíte pomáhat v kuchyni a uklízet.

Plakát, který Simon vytvořil pro Ernestův byznys a pomohl distribuovat v turistických hostelech.

Po pár dnech potkáváme Ernesta znovu. „Teď už bydlím u staré paní dole na San Filipe, pojďte se tam podívat,“ láká nás. Dovede nás do špinavého dvoupokojového bytu ve třetím patře staré rozpadající se koloniální budovy.

Dáme se do řeči s jeho paní domácí. Ernesto překládá. „Platím tady šedesát dolarů měsíčně. Prodávám molas na nábřeží před francouzskou ambasádou,“ vysvětluje stařenka. „Posílá mi je rodina a přátelé. Každý měsíc si přijedou pro peníze. Nakoupí ve městě a věci vezmou domů na ostrov.“

Přijíždí mladá příbuzná v džínách a upnutém triku.

„Tady přece nemůžu mola nosit, pracuju v Bella Vista jako pokojská,“ odpovídá na moji otázku.

„A stýská se ti, chceš se vrátit zpátky na ostrov?“

„Ani, ne, jsem tu už zvyklá. Vydělám si dost a můžu si dělat, co chci.“


Místo: Provincie Guna Yala (dříve San Blas) na severovýchodě Panamy pokrývá úzký pruh karibského pobřeží a přilehlé souostroví San Blas

Populace: Kolem 50 tisíc

Náboženství: Tradiční víra 94%, křesťanství 6%

Jazyk: Domorodý jazyk Guna, španělština

Postavení kmene: Autonomní provincii Guna Yala ovládá Congreso General Guna složené ze zástupců všech 51 komunit. V souostroví San Blas leží 49 obydlených ostrovů, každý z nich se svými vlastními pravidly.

Matriarchální rysy kmene Guna:

  • Rodiny pořádají speciální oslavy pouze pro dcery.
  • Manžel se po svatbě stěhuje k manželce (matrifokální rezidence). Vše, co uloví, vypěstuje či vydělá, odevzdává tchyni.
  • O rodinný majetek se stará nejstarší žena.
  • Ženy prodejem molas vydělávají většinu rodinných příjmů.

Zajímají vás další bizarní světy, které se točí kolem žen?

Mrkněte na naši knížku Kde ženy vládnou