Karamoja

Země starých unavených mužů

Na dalekém vyprahlém severovýchodě Ugandy žijí všemi obávaní Karamodžongové. Hlad a krvavé mezikmenové konflikty je nutí opouštět svoji domovinu a prchat do měst. V Kampale, hlavním městě Ugandy, jsem je potkala poprvé…

„Salo, salo,“ ozývá se kolem mě, když se zastavím na křižovatce. Ohlédnu se.

 Několik hubených dětí různých velikostí ke mně natahuje špinavé ručky. Když se mi konečně podaří přeběhnout silnici, osloví mě pro změnu vytáhlá těhotná žena s dítětem přivázaným na zádech.

V ulicích Kampaly, milionového hlavního města Ugandy, je nepřehlédnete. Na první pohled vypadají jinak. Ženy mají výšku i rozměry modelek. Tmavé tváře jim zdobí rituální jizvy. Z povzdáli kontrolují batolata, sotva schopná sedět, žebrající v poledním žáru na rušných chodnících. Větší děti postávají u křižovatek a když se rozsvítí červená vybíhají prosit o peníze a jídlo řidiče aut.

Jak se dozvídám později, „salo“ je zkomoleninou věty: „Sir, hello!“ A ty zvláštní ženy a děti pocházejí z kmene Karamodžong. Nepotkala jsem snad jediného Uganďana, jenž by sympatizoval s jejich svérázným životním stylem.

 „Jsou to všechno primitivní násilníci a tam u nich v Karamoje pobíhají kolem nazí,“ říká opovržlivě řidič Achiles, který pochází z dominantního ugandského kmene Baganda.

Jak a proč se tito exotičtí návštěvníci dostali sem do Kampaly?

To jsem se dozvěděla díky Simonovi Birdovi, který se v kampalském slumu spřátelil s karamodžským hudebníkem Simonem Lokaiem. Společně se skupinou žen rozjeli několik výdělečných projektů a natočili animovaný dokumentární film. Já jsem s nimi Karamodžongy mnohokrát navštívila nejen v kampalském slumu, ale i v jejich magické domovině: Karamojalandu – zemi Karamodžongů.

Muži pastevci, ženy farmářky

Karamoja leží na severovýchodě Ugandy, v oblasti pokryté po většinu roku vyprahlou savanou. Období dešťů jsou krátká a nespolehlivá, a proto se tamní obyvatelé často potýkají s hladomorem.

Karamodžongové se živí převážně pastevectvím, ale pěstují také čirok a fazole. V minulosti žili muži s dobytkem a přemisťovali se z místa na místo podle dostupnosti pastvin a vody. Ženy a děti zůstávaly ve vesnicích a obdělávaly skromná políčka.

Dnes se o stáda krav, ovcí a koz starají hlavně mladí kluci. V této nejchudší oblasti Ugandy dvě děti ze tří do školy nechodí. Ačkoli ugandská vláda a neziskové organizace rozjíždějí v posledních letech ambiciózní vzdělávací kampaně, starší lidé stále věří, že škola mladé do života příliš nepřipraví – jen je odvádí od tradiční pastevecké kultury a zvyků. Mnozí rodiče proto stále posílají své syny na pastviny a dcery na pole spíš než do školy.

Země starých unavených mužů

the-land-of-old-tired-men

Říká se, že jejich předci opustili suchem zmítanou Etiopii zhruba před tisíciletím. Někteří odešli do jižního Súdánů, Keni či Tanzanie. Jiní se vydali do dnešní Ugandy. Cesta byla dlouhá, a proto se staří a unavení členové skupiny rozhodli usadit v nehostinné savaně. Stali se z nich Karamodžongové, v místním jazyce „staří unavení muži“. Mladí a silní pokračovali dále na jih – do mnohem úrodnější oblasti Teso.

Obraz z banánového lýka, usušené trávy a hlíny je kromě výše uvedené legendy inspirován také tradiční dřevěnou stoličkou zvanou ekicolong, kterou si každý muž sám vyrobí a všude si ji potom nosí. Poslouží dle potřeby – k sezení či jako podhlavník pro staré unavené muže.

Manželka za stádo krav

Karamodžongský muž považuje krávu za svůj nejdůležitější majetek. Více krav znamená větší bohatství, lepší společenské postavení, více atraktivních manželek a kopec dětí.

Aby ženy přilákaly nápadníky, zdobí si pas a boky barevnými korálky (jež pocházejí buď od nás z Jablonce anebo z Číny). Čím více korálkových řad si dívka kolem sebe omotá, tím krásnější bude. Otcové často prodají své nejlepší kousky skotu, jen aby svým dcerám dopřáli pestrobarevné cetky. Nejde však o žádnou marnivost, jak by se mohlo zdát, nýbrž o skvělou investici. Za nazdobenou dceru utrží její táta mnohem více krav – za nejžádanější nevěstu klidně i osmdesát.

Konflikt a odzbrojování

Místní lidé donedávna věřili, že všechny krávy na světě patří jim, a mohou je proto kdykoliv a komukoliv sebrat. Tradiční krádeže dobytka však sloužily především k přerozdělování bohatství a podléhaly přísným morálním omezením, jež diktovala rada starších.

Při loupežných nájezdech používali bojovníci pouze luky a šípy. Po ukončení krvavé diktatury Idiho Amina se jim však na konci sedmdesátých let 20. století dostala do rukou kasárna v Morotu, hlavním městě regionu, se zásobami kalašnikovů.

Tradice regulovaného přerozdělování majetku se zvrhla v kulturu zbraní bez přesných pravidel. Mladí muži přestali respektovat starší členy klanů. Kdo měl zbraň, měl i právo. Rozpoutalo se násilí, jež trvá dodnes. Jednotlivé klany a vesnice se napadají nejen kvůli kravám, ovcím či kozám, ale navzájem si oplácejí předchozí útoky stylem „oko za oko, zub za zub“.

Centrální ugandská vláda nebyla nikdy schopna tenhle zapomenutý kout země plně kontrolovat, a proto dlouho ignorovala volné nošení a používání zbraní. Jenže bojovný národ začal napadat i okolní mírumilovné kmeny, což vládu nakonec rozhoupalo k akci. V roce 2001 vyslala do Karamojalandu vojáky s jediným cílem: odzbrojit bojovníky. Nejdříve dobrovolně, později násilím.

Radikální kampaň loupežné nájezdy sice opravdu podstatně omezila, brzy si však vysloužila kritiku lidskoprávních organizací i vesnic, jež byly zpacifikovány jako první. Vojáci je ponechali bez ochrany, na pospas jejich stále ozbrojeným sousedům, kteří jim při první příležitosti ukradli všechny krávy i jídlo.

Začarovaný kruh násilí

„Za poslední půl rok jsme byli napadeni třikrát. Bojovníci ze severu, z klanu Jia, přišli a ukradli všechny naše kozy a krávy,“ vypráví jeden ze stařešinů.

Ptám se ho, zda on sám někdy podnikl loupežný nájezd na lidi ze severu.

„Ano,“ odpovídá s pyšným úsměvem. „Jednou nás bylo dohromady asi sto a sebrali jsme jim spoustu krav. Byla to velká bitva, ale zvítězili jsme.“

„A byl někdo zabit?

„Nikdo z vesnice, jen ti, kteří nás pronásledovali.“

Některé odlehlé komunity berou stále spravedlnost do svých rukou. Každá vesnice je oplocena neproniknutelnou barikádou klacků s pichlavými větvemi. Vesničané ukrývají zbraně před vojáky hluboko pod zemí. Odvetné loupežné nájezdy se plánují při západu slunce a odehrávají pod rouškou noci. A malí chlapci sní o tom, že se z nich jednou stanou udatní bojovníci.

Nový život

Odzbrojování spustilo před lety vlnu migrace do centrální Ugandy. V Kampale Karamodžongové žijí ve slumech a stejně jako doma bojují o holé přežití. Jsou negramotní a často neznají ani jeden z hlavních ugandských jazyků (lugandu či angličtinu).

Slum Kakajjo se nachází hned za hlavním trhem Ovino. Obývá ho zhruba devět set Karamodžongů. Přeskočím odpadní kanál a vejdu na otevřené prostranství, kde se suší fazole a kasava. Děti si hrají na černé bahnité zemi vedle žen, jež vaří kuřecí vnitřnosti s nahnilými rajčaty. Muž ohýbá kus drátu a vyrábí z něho past na myši. Dění z povzdálí sleduje voják opřený o dřevěný dům s kalašnikovem ležérně přehozeným přes rameno.

„Co vás přivedlo do Kampaly?“ ptám se žen.

„Hlad,“ říká jedna.

„Násilí,“ říká druhá.

„Hlad a násilí,“ upřesňuje třetí.

 Malba vytvořená karamodžskými ženami, muži a dětmi v kampalském slumu Kakajjo

Bojovnice

Mladá matka Veronica přišla do Kampaly poté, co její manžel a syn zemřeli při loupežném přepadení její vesnice. Tři ze svých dětí vzala do Kampaly, dvě nechala s tetou v Karamojalandu.

„Tohle ubytování není zadarmo,“ vede mně dovnitř jedné z dřevěných chatrčí s děravou střechou. „Noc stojí tři sta shillingů (2,50 Kč) na osobu. O místnost se dělíme s dalšími čtyřmi ženami a jejich dětmi, všichni spíme na podlaze. Místní Bagandové si na nás pěkně mastí kapsy.“

Veronica bydlí ve slumu osm měsíců a zpět do Karamojalandu se vrátit nechce.

„Chodím do ulic a zametám pod auty, která převážejí pytle s fazolemi a kukuřicí,“ vysvětluje. „Poté zrna umyju, něco sníme, něco prodám.“

Tři malé děti sedící vedle ní vezme za chvíli do ulic žebrat.

 

V Karamojalandu je bojovníkem muž – bohatství rodiny se odvíjí od počtu krav, jež musí muž bránit a jejich počet rozmnožovat loupežnými nájezdy. 

Ve městě jsou však bojovnicemi ženy. To ony se vydávají „na lov“ do města. To ony přinášejí domů peníze, zabezpečují rodinu a vymýšlejí nové způsoby přežití.

Před pár lety přišly na velmi účinný způsob výdělku – žebrání dětí. Využívají i ty úplně nejmenší. A dokonce si půjčují cizí děti, s jejichž rodiči se pak dělí o zisk.

Děti jsou prý schopné vydělat během jednoho odpoledne třeba i deset tisíc shillingů (asi 80 Kč), dvakrát více než je plat průměrného řidiče.

Sedmnáctiletá Apollo se do Kampaly vrací pravidelně, vždy na několik měsíců.

„Na cestu do Kampaly jsem si vydělala prodejem marui (alkohol z kvašeného čiroku). Jiné ženy prodávají třeba vodu nebo dřevo a pomalu si nastřádají těch 20 tisíc shillingů (163 Kč) na cestu do Kampaly.“

 Apollo často přemýšlí při výrobě korálkových suvenýrů o své domovině.

 „V Kampale se mi žije líp, to jo, mám co jíst, je tu zábava, ale zůstat tady a vdát se za Mugandu? Tak to rozhodně ne. Za muže chci silného bojovníka se spoustou krav!“


Dokumentární film s animací, který o Karamodžoncích natočil Simon Bird

Další projekty Simona Birda: 

Dětská animovaná verze dokumentárního filmu:  Karamoja Faces (v EN)

Článek: Removing Karamojong for CHOGM (v EN)

Malby: Survival in Karamojaland (v EN)