Přemýšleli jste někdy o tom, jak vznikne společnost, kde ženy vládnou? Často stačí málo – výhodná geografická poloha, shoda historických okolností a správné PR.
Zapotéckým ženám z Tehuantepecké šíje se podařilo předčit své muže neobvyklým způsobem – staly se superstar. Milníky, jež značí jejich cestu na výsluní slávy, se dají v mexických dějinách velmi dobře zmapovat. Vytvářejí fascinující příběh o tom, jak domorodé indiánky šikovně využily nejrůznějších situací, až si nakonec získaly respekt celého národa.
Evropští cestovatelé křižovali Tehuantepeckou šíji už v raných dobách španělské kolonie. Bujná tropická vegetace, otevřená, jakoby nekonečná krajina a její exotičtí obyvatelé a obyvatelky, to vše podněcovalo fantazii mnoha dobrodruhů.
Anglický dominikánský mnich Thomas Gage se v roce 1648 nechal obzvláště unést a živě popsal oblast kolem Tehuantepecu jako
„záhadnou krajinu s čarodějnicemi, čerty a indiány v podobě bestií.“
Strach ze strašidel však brzy vystřídala fascinace zdejšími asertivními ženami, jež ovládaly veřejný prostor. Návštěvníci se s údivem pozastavovali nad výstředním zvykem tehuánských krasavic koupat se na veřejnosti nahé a obdivovali jejich schopnost balancovat na hlavách obrovské nádoby.
Mathieu de Fossey, cestovatel a spisovatel, který přijel do Mexika se skupinou francouzských kolonistů v roce 1832, zaznamenal unikátní šarm místních žen se zvláštním zaujetím:
„Ženy z Tehuantepecu nosí zvláštní kostým, který je bezpochyby nejelegantnější v celém Mexiku. (…) Když jsem poprvé spatřil mladé Tehuány v jejich tradičních krojích, připadaly mi jako bohyně. Jejich pohledy a pohyby mají v sobě zvláštní měkkost, jež jde skvěle dohromady s jejich půvabným vzhledem. Jelikož žijí pod tak spalujícím sluncem, není divu, že tolik dychtí po potěšení.“
Svoji sílu ovšem Tehuány předváděly hlavně na tradičních zapotéckých tržnicích. Podle jedné z teorií začaly ženy trhy ovládat, protože španělští koloniální úředníci uvalili na indiány nepřiměřeně vysoké daně. Muži byli nuceni trávit více času na polích, zatímco ženy převzaly zodpovědnost za prodej plodin.
Hodila se každá ruka, a proto i velmi mladé dívky pracovaly na veřejných prostranstvích. Aby dokázaly samy ochránit svoji čest, vyškolily je matky v agresivitě a používání urážek při jednání s dotěrnými zákazníky, zvláště těmi, kteří nepocházeli z jejich etnika.
Francouzský katolický kněz Charles Brasseur toho byl svědkem na tržnici v Tehuantepecu v roce 1859:
„Tlachaly, smály se, rozmlouvaly, křičely a dohadovaly se s neuvěřitelnou živostí. Otevřeně si dělaly legraci z mužů, které provokovaly ve španělštině i zapotéčtině bez sebemenšího studu, že i zelinář z Paříže by se jim jen stěží vyrovnal.”
Obchod v oblasti dramaticky vzrostl s kalifornskou zlatou horečkou mezi lety 1848–1855. Obrovské bohatství proudilo regionem a zachytávalo se v rukách šikovných zapotéckých obchodnic.
Zásadní změnu přinesla druhá polovina 19. století, v níž se prosté zapotécké dívce Juaně Catalině Romero podařilo díky celoživotnímu přátelství s prezidentem Mexika Porfiriem Díazem nashromáždit obrovský majetek a moc v regionu.
Juana svůj vliv využívala nejen k osobnímu obohacení, ale i k modernizaci tehuánských tradic podle svých představ. Z obchodních cest do Evropy přivážela každý rok samet, hedvábí, brokát i nejnovější módní trendy, které přeměnily tradiční zapotécký kroj v poslední výkřik módy. Na fiestách se začala tančit polka a valčík a Juana zavedla i novou společenskou etiketu, která zdejší zapotécké indiány posunula v očích „civilizovaného světa“ nad všechny ostatní domorodé kmeny.
Jak prohlásil britský novinář W. E. Carson začátkem 20. století:
„Nic tak rychle neodhalí společenské podmínky rasy jako postavení jejího ženského pokolení. Rozdíl mezi zapotéckými ženami a jejich nevzhlednými, neudržovanými sestrami ze severního Mexika je téměř jako rozdíl mezi divošstvím a civilizací.“
Vůbec nejvýznamnější období v dějinách Tehuantepecké šíje nastalo ovšem v roce 1907 se zahájením provozu železnice spojující Atlantik s Pacifikem. Dráha tehdy patřila mezi nejrušnější na světě a projíždějící vlaky přinášely bohatství všem městům podél trati.
José Vasconcelos, mexický filosof a politik, barvitě popsal Tehuantepec v roce 1908 jako „bizarní kosmopolitní město, dopravní uzel světa, v němž si můžete dopřát jídlo, pití, zábavu i ženy na všechny možné způsoby“.
Tradiční tehuánské kroje se začaly zdobit holandskou krajkou a výšivkami inspirovanými šálami z filipínské Manily. V módě byly náhrdelníky ze zlatých dolarových mincí. Jídlo získalo středozemní a arabskou příchuť, zatímco hudba byla obohacena o kubánské a chilské rytmy.
Období nezřízeného blahobytu však skončilo tak rychle, jak začalo. S otevřením Panamského průplavu v roce 1914 opustili tehuantepeckou oblast jednou provždy mezinárodní byznysmeni i kosmopolitní duch.
Sláva Tehuán ale bez ohledu na konec prosperity stoupala dále. Zapotécká kultura Tehuantepecké šíje ve druhé dekádě 20. století představovala přesně to, co hledali mexičtí intelektuálové, politici a umělci k reprezentaci nového obrozeného Mexika: Mexika demokratického s vlastní identitou založenou na domorodé, avšak zcela moderní kultuře.
Jedním z umělců, který postrčil Tehuány na výsluní slávy, byl malíř Diego Rivera. José Vasconcelos, jenž se mezitím stal ministrem školství, poslal Diega v roce 1922 k načerpání inspirace pro národní umělecký projekt právě do Tehuantepecu.
Slavný malíř propadl jeho kouzlu a po návratu vymaloval budovu ministerstva školství v hlavním městě freskami oslavujícími život tehuantepeckých Zapotéků. Diego odvedl tak skvělou práci, že se mu podařilo vytvořit z kyprých Tehuán sexy bohyně obdivované a uctívané mexickou veřejností.
Spousta dalších malířů, fotografů a filmařů zaplavila region inspirována svůdnou reputací zdejších žen, mezi nimi i Diegova manželka, malířka Frida Kahlo.
Frida si Tehuány oblíbila ještě více než její manžel. Nejenže se na svých slavných autoportrétech často zobrazovala právě v tehuánském kroji a špercích, ale do Tehuány se stylizovala i v každodenním životě. Zapotécký huipil a nabíraná sukně jí dávaly identitu silné, nezávislé a zároveň uvědomělé ženy sympatizující s domorodými indiány.
Ve třicátých letech 20. století již Tehuána přestavovala zavedený symbol Mexika. Emancipované ženy přitahovaly všechny společenské vrstvy jako magnet. Filmy znázorňovaly Tehuantepec jako mytické místo zrození nového Mexika, pivovarské firmy rozdávaly kalendáře s dívkami v tehuánských krojích a divadelní společnosti uváděly operety se slavnými písněmi La Zandunga a La Llorona z tehuantepecké oblasti. Vrchol slávy pak nastal v roce 1937, kdy se Tehuána dostala na mexickou desetipesovou bankovku a stala se nesmrtelnou.
Zdá se však, že tím se mexická veřejnost Tehuánou jaksi přesytila. Ve druhé polovině 20. století se totiž její ikonická tvář začala z národní scény rychle vytrácet a reputace silných zapotéckých žen z Tehuantepecké šíje se od té doby propadá čím dál tím hlouběji do říše legend.
Článek byl publikován na http://katerinakaraskova.blog.idnes.cz/
Citované zdroje:
- Gage, Thomas. 1648. The English-American, his travail by sea and land.
- De Fossey, Mathieu. 1844. Viage a Mejico.
- Brasseur, Charles. 1981. Viaje por el Istmo de Tehuantepec 1859 –1860. México
- Carson, W. E. 1914. Mexico, The Wonderland of the South.
- Vasconcelos, José. 1935. Ulises criollo.
- Brasseur, Charles. 1981. Viaje por el Istmo de Tehuantepec 1859 –1860. México.