Indie: Khásíové

Mužský boj za rovnoprávnost

Hned po příjezdu do Khasi Hills v chladném listopadu 2006 jsem se cítila jako v jiném, uvolněném a přátelském světě. Ženy, kam se podíváš – pobíhaly sem a tam, prodávaly a usmívaly se na mě. Nikde žádné žebračky, jako jinde v Indii. Občas jsem měla pocit, že jsem se ocitla v Tolkienově Středozemi. Muži mi připomínali hobity opravdu neskutečně – chovali se mírumilovně a mluvili se mnou s velkým respektem.  

Khásíové dříve a dnes (Simon Bird)

Za starých časů se však i tito mužíci věnovali krvelačným aktivitám – lovili zvěř i lidské lebky a drancovali sousední kmeny. O rodinu, domy a kult předků pečovaly jejich ženy. Jejich společnost se díky tomu časem vyvinula ve striktně matrilineární.

Dnešní drobné Khásíjky na to rozhodně nevypadají, ale doma vládnou pevnou rukou. Děti se jmenují po matkách a majetek vlastní ženy. Rodiče preferují, zbytku Indie navzdory, dcery oproti synům, aby zajistily pokračování rodu. Matrilineární tradice byly dokonce před lety dokonce stvrzeny zákonem, což postavení žen dále utužilo.

Vlastně se ani moc nedivím, že se chlapi snaží emancipovat. Sdružují se do organizací, zpochybňují ženská privilegia, vyžadují rovnoprávnost, a ti nejradikálnější dokonce chystají patriarchální převrat.

Než jsme se však společně s přítelem Simonem Birdem v průběhu našeho tříměsíčního pobytu pustili do vášnivých diskusí s vůdci nespokojených mužů, seznámili jsem se s obyčejnými lidmi. Zjišťovali jsme, jak své ženy zvýhodňující tradice vidí oni.



  • Místo: Khasi Hills, stát Méghálaja, severovýchod Indie
  • Populace: Zhruba 1,3 milionu
  • Náboženství: 80 % křesťané, 13 % khásíjští animisté, 7 % ostatní
  • Jazyk: Khásíjština (mon-khmerský jazyk původem z jihovýchodní Asie), angličtina a hindština
  • Postavení kmene: Khásíové patří mezi takzvané Scheduled tribes, minoritní kmeny, jimž indická ústava zaručuje právo na autonomní orgán. Tuto úlohu plní Khasi Hills Autonomous District Council, jenž vydává zákony na podporu khásíjských zvyků včetně matrilineárního jména a dědictví.

Matriarchální rysy kmene Khásí:

  • Děti patří výhradně matce a přebírají její příjmení (matrilineární jméno)
  • Matky předávají veškerý majetek dcerám (matrilineární dědictví). Nejmladší z nich získává rodinný dům a musí se postarat o rodiče.
  • Po svatbě se muž stěhuje k rodině své ženy (matrifokální rezidence), kde mu ona bude šéfovat. Pokud se manželství rozpadne, musí se muž okamžitě odstěhovat a nic si s sebou nesmí odnést.     

Skotsko východu

Hlavní město Shillong přezdívané britskými kolonialisty „Skotsko východu“ je usazené v příjemných patnácti stech metrech nad mořem. Obklopují ho kopce porostlé jehličnany.

Vládkyně džungle (Simon Bird)

Od třicetileté Risy, dědičky rodinného domu ve čtvrti Happy Valley, zjišťujeme, co si o místních tradicích myslí ona.

„Díky nim jsme rovnoprávné s muži,“ vysvětluje. „Dokážeme se postarat samy o sebe. Nikdy nemusíme na ulici žebrat jako jiné Indky,“ říká rezolutně, když usedá na gauč vedle obrovského plyšového tygra.

Mladá žena má na sobě charakteristickou khásíjskou zástěrku jainkyrshah – tenkou kostkovanou látku uvázanou nad levým ramenem, která jí splývá dolů přes šaty.

Risa bývala vdaná. Před rokem však načapala manžela s jinou. Dlouho neváhala, vyhodila peníze z okna – tradiční způsob rozvodu po khásíjsku – a nařídila mu, ať si jde a nikdy se nevrací. Osmiletého syna její bývalý nevídá a ani na společný majetek žádný nárok nemá. „Když muž odejde, ztratí samozřejmě všechna tahle práva,“ říká tvrdě, zatímco něžně drbe plyšového tygra na svém klíně.

A že to někomu připadá nespravedlivé?

V tom má energická Khásíjka jasno. „Pokud mužům přiznáme nárok na děti a na majetek, nastane chaos. A organizace, které za to bojují? Ty už dávno prohráli. Ženy zvítězily!“ téměř křičí.„Mužské skupiny ztratily veškerou prestiž. I mužům je totiž naprosto jasné, že nejsou schopni postarat se o rodinu tak dobře jako ženy,“ zakončuje svoji vášnivou obhajobu.

Khásíjky v boji

A jak vlastně Khásíjky ke svým výsadám přišly? Podle legendy si je vysloužily v boji!

Kdysi dávno prý napadli khásíjskou vesnici sousední Ásámci. Všichni muži byli pryč. Ženy se však nenechaly zaskočit. Ozbrojily se vším, co jim přišlo pod ruku, a podnikly prudký protiútok.

Bitva netrvala dlouho. Zaskočení Ásámci bezhlavě prchali. Rozzuřené ženy nejenže útočníky zahnaly, ale několik jich dokonce zajaly. Když se muži vrátili domů, odmítali nejdříve brát ženské historky o velké bitvě vážně. Dokud neuviděli zajatce. Ohromeni statečností žen pak v euforii jednohlasně rozhodli – děti budou dostávat příjmení po matkách a majetek bude patřit ženám!

Koloniální registrace nemovitostí

Tolik lidová báchorka. Khásíjský historik Hamlet Barah na to má trochu jiný názor. Podle něj můžou za vše Britové. Když prý koloniální úředníci dávali dohromady katastr, chybně zapsali nejmladší dcery jako majitelky jednotlivých rodinných nemovitostí. Ve skutečnosti však pozemky patřily celé vesnici či klanu a ženy je pouze opatrovali, zatímco jejich strýcové či bratři o nich rozhodovali.

Tehdy tomu nikdo nevěnoval žádnou pozornost. Jenže přišla moderní komerční doba, vlastnická práva dostala nový rozměr, a ženy najednou získaly oproti mužům obrovskou výhodu.

Kult ženy

Khásíové, ačkoli jsou většinou křesťané, uctívají Ka Bleibohyni Země. Od ní ženy odvozují své rody a předávají je dále svým dcerám. Khásíové vzývají bohyni úchvatným minimalistickým tancem. Mladé dívky při něm pomalu, doslova centimetr po centimetru posunují chodidla dopředu. Nasávají posvátnou sílu Matky země. Zůstávají absolutně vzpřímené, aby energie mohla proudit od chodidel k hlavě. Tuto magickou sílu využují ke splnění své životní role ženy a matky. Kolem nich poskakuje skupina mužů ochránců – jačími ocasy odhánějí od dívek zlé duchy.

Tanec bývá součástí vesnických festivalů, díky kterým se khásíjská animistická víra obnovuje. Původně se praktikovala formou rituálů jen doma. Dnešní festivaly tvoří určitou protiváhu křesťanských setkání v kostele.

Mužská kratochvíle

Vesnice Nongkwai je uhnízděná na útesu zhruba v půli cesty k úpatí hory. U řeky, hodinu od vesnice prudkým srázem dolů hustou džunglí, nongkwaijští muži pravidelně rybaří. Soutěska lemovaná převislými stromy a přerostlými kapradinami evokuje film Cesta do pravěku. Kolem jsou roztroušené balvany vymleté přívalovými monzuny. Teď v suchém období se však říčka jen nevinně povaluje v tůňkách.

Simon nadšeně pomáhá ostatním mužům kupit ve vodě hromady šutrů. Přes pár posledních přehodí síť a kameny opatrně odstraní. Síť se rychle zaplní spoustou rybek.

Chlapi sobě

Muži část úlovku pečlivě ugrilují na otevřeném ohni, v obrovském hrnci uvaří rýži a všichni se pustíme do hodování.

S plnými břichy odpočíváme na obrovských balvanech.

„Pokud jde o mě, já chci naše tradice udržet,“ ujišťuje nás rozhodně místní učitel Rowel.

 „Osobně neznám nikoho, kdo by vůbec cítil potřebu za nějaká mužská práva bojovat.“

Dívám se na nádherné prostředí kolem řeky, jako připravené pro filmový záběr, a šest spokojených chlapů včetně mého přítele.

„Jasně, že to nechcete měnit,“ prohodím kousavě směrem k Rowelovi.

 Učitel chvíli přemýšlí a pak neochotně připustí, že většinu práce skutečně zastanou na vesnici ženy. „Organizují domácnost, pečují o dům i o peníze, pracují na poli, prodávají na trhu,“ vypočítává. „Bez nich bychom byli ztraceni,“ dodá, protáhne se, složí ruce za hlavu a dá si šlofíka.

Úsvit muže

Ne všem ale tako dělba práce vyhovuje. Armond z městečka Pynursla se nám svěřuje s tím, že by si změnu přál, i když o tom s  nikým nemluví. “Tady by to lidi špatně pochopili,” dodává zasmušile.

Vypráví nám, že žil u své ženy, s její rodinou se ale nepohodl, a žena ho z domu vyhodila. Nechal tam majetek i čtyři děti.

“My muži se chceme starat o svoje děti,” říká rozhořčeně, “Chceme mít nějaké slovo ohledně domácnosti. K tomu ale potřebujeme nějaká práva – práva na naše děti.”

Na chvíli se zamyslí, a pak kacířsky prohlásí: “Podle mého názoru by žena měla následovat manžela a děti by se měli jmenovat po otci.

Osud khásíjského muže

Zhluboka se nadechneme a zaklepeme na dveře zelené vilky na předměstí Shillongu. Keith Pariat, prezident mužskoprávní organizace Syngkhong Rympei Thymmai (SRT) nás vítá s otevřenou náručí. Vnitřek domku je bezchybný – zelená a žlutá, ladící záclony, obraz malebné krajinky na zdi, vše je naprosto dokonalé. Jeho žena nám přináší mléčný čaj s celozrnnými sušenkami. Připadám si jak ve staré dobré Anglii.

„Rozdíl vidíte už v nemocnici,“ rozpovídá se bez zbytečného pobízení ,“ rozpovídá se bez zbytečného pobízení aktivista, jakmile jeho manželka odejde. „Když se narodí dcera, jsou všichni štěstím bez sebe. Smějí se a objímají. U syna jen rozpačitě pokrčí rameny – co se dá dělat, je to dárek od Boha, musíme ho přijmout.“

Diskriminace prý pokračuje po celý mužův život. Když se ožení, musí se nastěhovat k rodině své ženy. Cítí se opuštěný a méněcenný. „Jako plemenný býk s jedinou zodpovědností – plodit děti, nejlépe dcery,“ rozhořčuje se Pariat.

„Já sám nemám na svoje dvě děti vůbec žádné právo! A když se žena rozhodne rozvést? Přijdu o všechno,“ vysvětluje pětapadesátiletý podnikatel s aurou diplomata.

Hnutí SRT chce tohle všechno změnit. Vzniklo už v roce 1990 s jediným cílem – posílit muže. Bojují za to, aby otec získal v rodině autoritu, děti se jmenovali po něm a synové začali dědit. Sám Keith Pariat sní o tom, že se mezi Khásíy jednou rozšíří skutečný patriarchát. „Abychom byli konečně moderní, jako jste vy v Evropě,“ obrací se spiklenecky na mého anglického přítele.

Keith Pariat

Zajímají vás Khásíové?

Více si o nich můžete přečíst v naší knížce 


Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial