Indonésie: Minangkabau

Muslimský matriarchát

Že by ženy mohly mít hlavní slovo i v islámském světě, to si asi dovede představit jen málokdo z nás. Ani já nebyla výjimkou. Zahalené ženy jsem vždycky litovala. Národ Minangkabau z indonéského ostrova Sumatra však rozptýlil většinu předsudků, které jsem kdy o muslimech měla.

Naše dvouměsíční putování po stopách muslimského matriarchátu nás v únoru 2007 zavedlo do provincie Západní Sumatra. Nejdříve jsme prozkoumali její hlavní město, historický přístav Padang, než jsme se vydali na rurální vysočinu, do starobylého srdce minangské kultury. 

Minangkabauové dříve a dnes (Simon Bird)

Místní lidé objevili v dávných dobách na vnitrozemské vysočině bohaté zásoby drahých kovů. Muži tradičně opouštěli vesnice, aby na pobřeží směňovali zlato za exotické zboží. Odvážně se vydávali stále dále za hranice Sumatry, až se cesta do světa stala zkouškou dospělosti každého minangského muže. Starost o rodinu, domy a rýžová pole v jejich rodných vesnicích převzaly ženy.

Ačkoli se jejich tradice začaly od 16. století mísit s islámem, Minangkabauům se podařilo udržet si své matrilineární zřízení, které fascinovalo první holandské etnology natolik, že jej otevřeně nazvali matriarchátem.

Dnes jsou Minangkabauové považováni za nejpočetnější matrilineární společnost na světě. Jejich děti, v rozporu s běžnými muslimskými zvyky, patří do matčina klanu a majetek stále dědí pouze dcery. Ženy jsou vzdělané, obchodují a věnují se kariérním profesím. K tomu vlastní domy, do nichž si přivádějí manžely, které však nabádají k tomu, aby pracovali mimo domov, často v cizině.


  • Místo: Provincie Západní Sumatra, Indonésie
  • Populace: Celkem zhruba 6 milionů
  • Náboženství: 99 % sunnitští muslimové, 1 % ostatní
  • Jazyk: Indonéština a minangkabauština (patří do austronéské jazykové skupiny)
  • Postavení etnické skupiny: Díky indonéskému zákonu o regionální autonomii obnovila provincie Západní Sumatra v roce 2001 tradiční minangský administrativní systém. Tvoří ho samosprávné vesnice nagari, které se řídí minangským zvykovým právem včetně matrilineárního dědictví i jména

Matriarchální rysy Minangkabauů:

  • Děti přebírají matčino klanové jméno (matrilineární).
  • Rodinné dědictví se rozděluje pouze mezi dcery (matrilineární).
  • Muži se po svatbě stěhují do domů svých žen (matrifokální rezidence).
  • Muži často pracují v cizině a zodpovědnost za dům a rodinu přenechávají ženám (matrilokální).
  • Když se manželé rozvedou, musí se muž odstěhovat a zanechat manželce děti i majetek.
  • Ženy jsou vzdělané a často pracují v kariérních profesích.

Dcery Bundo Kanduang

Minangkabauové jsou mistři kompromisu. Díky tomu se jim podařilo nemožné – skloubili matriarchát s islámem. Stále zbožně uctívají svoji zakládající bohyni Bundo Kanduang, ačkoli tvrdí, že na prvním místě je pro ně Korán. Bohyně dala jejich světu řád, který udržují ženy. Ctihodné matróny jsou dodnes oslovovány uctivým titulem „Bundo Kanduang“ (Naše Matka). Reprezentují bohyni při důležitých rituálech a stejně jako ona se neustále snaží krotit a kultivovat neukázněné chlapy.

Romantický západ slunce

Padangu, hlavním městě provincie Západní Sumatra, se procházíme po kamenité promenádě, která tvoří bariéru proti vlnám tsunami.  Do Indického oceánu právě zapadá slunce.

Dokážeš to!

Dvě dívky v jilbabech (indonéských muslimských šátcích) zdobenými výšivkami soustředěně popisují obrovský bílý balvan černým fixem.

Zvědavě kloužu očima po kameni: „Musíš být nejlepší…Vždy s úsměvem, baby…Nebuď líná…Alláh s tebou.“ Graffiti ve formě motivační hesel v angličtině jsem tedy rozhodně nečekala.

Dívky vykouzlí široké stydlivé úsměvy a pokusí se některá slova rychle smazat rukou. Fix však už mezitím zaschl.

Dcery na prvním místě

Po počátečních rozpacích se rychle rozpovídají. „V naší kultuře jsou ženy respektovány víc než muži,“ prohlašuje Rita. „O ženy je u nás lépe postaráno. Dědíme domy a pozemky,“ podpoří ji rychle její kamarádka Ari. Obě studují biologii na univerzitě v Padangu.

„Pro muže je snazší najít si práci. A proto my ženy potřebujeme dědictví,“ vysvětluje nám po chvilce přemýšlení Ari.

Ženy jsou slabé a musí jim být přiznána práva,“ dodává rezolutně Rita.

Korán hlásá, že synové dědí dvakrát tolik než dcery. Minangkabauové ovšem žádný problém v rozporu mezi svými zvyky a islámem nevidí. Dědická práva dcer jsou zakořeněna hluboko v místní kultuře.

„Kdyby můj brácha od rodičů nějaký majetek přijal, byla by to pro něj strašná ostuda, cítil by se jako vyžírka,“ doplňuje Rita.

Kompromis Holanďanům navzdory

Islám a tradiční minangský adat (matriarchální zvykové právo) dospěly ke kompromisu po krvavé občanské válce v polovině devatenáctého století. Domluvily se, že islám si zachová pravomoci v náboženských věcech, zatímco adatem se budou řídit záležitosti rodinné a společenské. Dnes jsou obě ideologie tak pevně propojeny, že člen či členka národa Minangkabau musí vyznávat muslimskou víru. Pokud konvertuje k jinému náboženství, ztratí veškerá práva spjatá s adatem (ženy například pozbydou nárok na dědictví).

Minangská vysočina

Z města se vydáváme na Minangskou vysočinu, do samého nitra Západní Sumatry. Minibus se prořezává svěže zelenou kopcovitou krajinou. Před námi pomalu roste majestátní sopka Marapi, nejaktivnější na Sumatře.

Sázení rýže

Ženy pilně sázejí a sklízejí rýži, zatímco muži orají s buvoly.

Minangská cesta do světa

Dvacetiletá Angelina si sundá z hlavy černý jilbab a vezme do ruky zarámovanou fotku. Vdávala se před dvěma lety. „Z lásky,“ zdůrazní.  Pár na fotce vypadá jako z orientální pohádky. Nádherní mladí lidé jsou oblečeni do rudých, zlatem vykládaných minangských kostýmů.

Angelina vypráví, že manžel obchoduje s textilem po celé Sumatře a domů jezdí jen jednou za měsíc.

„A nestýská se ti?“ zajímá mě.

 „Teď už ani moc ne. I můj táta dělá celý život to samé. Tak to prostě je. Muži jsou pryč a my ženy si na to holt musíme zvyknout,“ povzdychne si a pohladí po hlavičce půlroční miminko na svém klíně.

Poté holčičku odloží do postýlky, ukáže na křiklavě zelené zdi a radostně se pochlubí, že novostavbu přilepenou zezadu na starodávný dům její babičky i veškeré zařízení zaplatil manžel. Všechno však patří jí. Pokud by se prý z nějakého důvodu rozvedli (což je tady běžné), odejde muž s prázdnýma rukama. Manželka bere vše, včetně dětí.

Ženská síla (Simon Bird)

Angelina bydlí v samém centru vesničky Rao-Rao. Vesnice se pyšní úžasnou sbírkou dlouhých dřevěných domů se střechami ve tvaru buvolích rohů, kterým se říká rumah gadang (velký dům). Některé jsou nově opravené, jiné chátrají.

Tato tradiční stavení jsou úzce spjata se zdejším matriarchátem. Trvale v nich žijí ženy se svými dcerami a jejich dětmi. Ženy vlastní nejen tyto domy, ale i pozemky kolem nich a rýžová pole. Synové v domě pobývají jen dočasně, než odejdou do světa, nebo než se ožení. A manželé? Ti přicházejí a zase odcházejí. Někdy za prací, jindy navždy. „Manžel je jako popel. Foukneš a je pryč,“ cituje Angelina se smíchem minangské přísloví.

Vítězství matriarchátu

A proč mají všechny minangské budovy včetně mešit střechy ve tvaru buvolích rohů? Podle populární pověsti dorazilo v dávných dobách na Sumatru vojsko z ostrova Jáva a chtělo si podrobit mírumilovný minangský národ. Minangkabauové, aby se vyhnuli krvavé bitvě, navrhli, že se spor vyřeší soubojem buvolů na život a na smrt. Javánci do boje nasadili obrovského agresivního buvola. Minangkabauové přivedli maličké telátko, které ale mnoho dní předtím hladovělo. Telátku připevnili na čumáček ostrý kornout. Mládě se okamžitě vrhlo na buvola, a než stačil zareagovat, prorazilo mu břicho ostrým kornoutem, protože hledalo mléko. Minangkabauové zvítězili a vysloužili si své jméno: minang (vítězný) a kabau (buvol).

Příběh si mnozí vykládají jako symbolické vítězství matriarchálního důvtipu nad hrubou patriarchální silou. Legendu do dnešních dnů připomínají právě špičaté sedlové střechy jejich domů, rohaté pokrývky hlav žen při tradičních slavnostech a spousta buvolů na minangském venkově.

Mužské dilema

Na okraji vesnice objevíme mladého oráče Zula. Sledujeme, jak šikovně ovládá obrovského buvola krátkými hlasitými povely.

„Mám vystudovanou angličtinu. Nějakou dobu jsem dokonce učil, ale pak jsem odjel do Jakarty (hlavního města Indonésie) a pět let se věnoval byznysu,“ vypráví nám poté, co zaparkuje svého buvola v bezpečné vzdálenosti, a přisedne si k nám na cigaretovou přestávku.

 Vysvětluje, že pro minangského muže představuje cesta do světa na zkušenou neboli merentau od pradávna zkoušku dospělosti.

Zul si ve světě našetřil dost na to, aby se mohl přiženit do dobré rodiny v Rao-Rao. Za zbytek koupil buvola.

 „Nemůžu tady zavadit o žádnou pořádnou práci, a tak jen občas vypomáhám sousedům na poli,“ postěžuje si. „S buvolem si vydělám kolem 30 000 rupií denně (zhruba 60 korun). Není to sice tak špatné, ale rád bych se vrátil do Jakarty a chtěl bych vzít i ženu s dětmi.“

Na chvíli se odmlčí a pak tiše dodá: „Jenže manželka tady má rodinu a povinnosti. A tak nevím, jak to všechno vůbec dopadne,“ říká, zatímco zamyšleně sleduje svého věrného buvola, jako by tohle dilema mohli vyřešit spolu.

Jít si za svými sny

Rowindu, studentku práv a angličtiny potkáváme na návsi pod mangovníkem. Má roztomile sestříhanou ofinku, na sobě kalhoty ke kolenům a upnuté tričko. Nenuceně se baví s několika mladíky.

 „Jednou se stanu diplomatkou. Chci cestovat po světě!“ prohlašuje sebevědomě.

A co se stane s jejím rodinným dědictvím, když odejde, zajímám se.

„Co by se jako mělo stát?“ diví se Rowinda. „Mám tady pořád dost příbuzných, kteří mohou v mém domě žít a o moje pole se starat. A až se jednou budu chtít vrátit na stará kolena zpátky, tak mi to zase pěkně předají,“ vysvětluje mi manažerským tónem.

Tsunami modernizace

Minangkabauové smísili matriarchátislámem a zasadili ho do moderního komerčního světa. Nejenže zachovali tradiční kulturu, ale vytvořili muslimskou společnost, která očividně prospívá ženám. A kupodivu nejen jim. Už od dob holandské kolonie se totiž tenhle národ chlubí úžasnou reputací – jsou považováni za nejvzdělanější a nejpodnikavější etnikum v celé Indonésii.


Zajímají vás Minankabauové? 

Více si o nich můžete přečíst v naší knížce

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial